Výpověď šestnáctileté studentky
Se šikanou jsem se poprvé setkala po nástupu na gymnázium. Nastupovala jsem z páté třídy, takže jsem ještě neměla dostatek zkušeností s různými typy lidí. Se mnou do třídy bohužel nastoupila i jedna dívka, zhýčkané dítě bohatých rodičů.
Nejen, že měla všechno, na co si ukázala prstem, ale rodiče jí vždy důvěřovali a viděli v ní svého „andílka“. Byla zvyklá mít všechno, co chce a nikoho se neptat. S odstupem času si uvědomuji, že to nedělala ze zlosti nebo nenávisti. Vždy měla vše co chtěla a uměla si to zařídit.
Nevím, jestli to začalo braním věcí nebo zlými řečmi. Jisté je, že se dělo obojí. Jedna z mých nejobvyklejších vzpomínek se týká barevných tužek. V době, kdy jsem nastoupila na gymnázium, právě frčely gelová pera všech barev. Rodiče mi koupili celou sadu a tahle dívka si je bez ptaní brala a používala. Dělala to i s jinými věcmi, s tužkami, gumami a pery, ale tyhle gelovky mi zůstaly v paměti. Na poznámku, že by se mohla aspoň zeptat nereagovala, a žádost o vrácení probíhala obvykle asi takhle:
„Vrať mi moje tužky.“
„Až je nebudu potřebovat.“
„Ale já je chci teď. Tohle je krádež.“
„Není, když ti je vrátím.“
„Ale měla bys je vrátit, když je chci zpátky.
„Stejně to není krádež.“
Tehdy jsem takovou situaci neuměla řešit. Když jsme se pohádaly při hodině a všiml si toho učitel, řekla jsem mu, o co jde. Ona nasadila nevinný sladký výraz, vykulila oči a řekla, že je vrátí. Učitel jí samozřejmě věřil. Zvláštní, jak někdo dokáže měnit tvář z dokonalého ďábla na anděla a zase zpět bez sebemenší stopy po předešlém výrazu. Strašně mě to štvalo a z těchhle krádeží jsem byla vzteklá.
Směješ se jako prase!
Deptaly mě také její urážky. Cokoliv jsem řekla nebo udělala, ona okomentovala zlou poznámkou. Ať už to bylo „žereš jako kráva“ nebo „směješ se jako prase“, vždycky to zasáhlo cíl. Ona si připadala vtipná (i když se kromě ní nikdo nesmál) a já byla otrávená. Díky tomuhle všemu jsem se ani doma nedokázala cítit dobře. Rodiče se divili, proč mám pořád depresi, jsem zavřená ve svém pokoji a když se mezi nimi ukážu, tak jsem protivná. Teď už vím, že jsem taková opravdu byla, a vím i proč.
S tímhle problémem jsem se v té době nikomu nesvěřila. Myslela jsem si, že mi nikdo nemůže pomoci. Na naší škole sice byla jedna učitelka, která měla zároveň plnit funkci školní psycholožky a být studentům k dispozici. Ale já za ní nešla – vy byste šli s tímhle problémem za někým, koho znáte jen od vidění a vždycky, když ho vidíte, tak má práce nad hlavu? Chyběl mi někdo, komu bych mohla důvěřovat. A tak jsem se s tímto problémem musela vypořádat sama.
První krok byl pro mě těžší. Když mi brala věci, tak jsem jí prostě praštila učebnicí nebo sešity přes hlavu. Brzo přestala s braním téměř úplně, neměla šanci se mi bránit, tělesně jsem byla silnější než ona. Ale tenhle způsob řešení mě dodnes mrzí. Byla jsem dobře vychovaná a věděla jsem, že živí tvorové se nemají bít. Ale já neviděla jiné východisko. Takže mi přestala brát věci, ale jedovatá byla pořád. A já nebyla o moc spokojenější.
A pak se to zlomilo
Druhý krok byl už jednodušší, a hlavně definitivnější. Nemusela jsem se k němu rozhodovat, přišel ke mně sám. Sice až po čtyřech letech šikany, ale díky i za to. Stalo se to jednou na výletě. Chovala se ještě hůř než obvykle, nejen ke mně, ale i k ostatním. A ve mně se najednou něco zlomilo. Prostě jsem si uvědomila, že to ona je ta nešťastná, ubohá a bez přátel, ne já. Každý její útok jenom potvrzuje její neštěstí a nespokojenost. V tu chvíli mi došlo, že nemám důvod, proč se trápit s někým, jako je ona. Po tomhle zjištění se mi neuvěřitelně ulevilo.
Doteď se mi občas stane, že mě její poznámky a chování zasáhnou. Hned si připomenu, že mě se to netýká, že je to jen její volání o pomoc. Ale stejně to ve mně malou stopu zanechá. Je to jedna z mnoha věcí, o které donekonečna musím přemýšlet a občas mi to nedá spát, i když v mém osobním životě se už deprese a špatná nálada objevují jen vzácně. Pořád mě to trápí a pořád se proti šikaně cítím bezmocná.
Jistě, šikana mi i něco dala. Urychlila moje dospívání, donutila mě přemýšlet a hlavně být šťastná za to, co mám, s vědomím, že to může být i horší. To ale rozhodně není důvod proč někoho šikanovat a každý, kdo si to myslí, by si měl uvědomit, že dětství by se nemělo ničit a už vůbec ne takovýmto způsobem.
Studentka, 16 let