Mnoho lidí se domnívá, že šikanováním se označuje pouze nejbrutálnější fyzické násilí. Tomuto zkreslení podléhají často i všichni přímí i nepřímí účastníci šikany. Rozeznat škádlení od šikany je těžké a někdy je mezi tím jen tenká hrana. O tom svědčí následující příběh:
Volání o pomoc
Při návštěvě jedné soukromé školy jsem zaslechl sténavé volání o pomoc. Nechtěl jsem tomu věřit. Zastavil jsem se a poslouchal. Skutečně, někdo zoufale křičel z nedaleké třídy o pomoc. Vrazil jsem dovnitř a vidím, jak tři kluci masakrují dívku schoulenou na zemi. Vzal jsem nešťastnici za ruku a vyvedl ji ven. Sedli jsme si do volné místnosti a chvíli jenom mlčeli. Potom jsme si začali povídat a povídali jsme si dlouho. Po rozhovoru s dalšími oběťmi a svědky jsem si udělal jasno, co se za dveřmi třídy dělo. A nejen to, složil jsem si obraz šikany, která byla pro pedagogy zatím neviditelná.
Psaní diktátu skončilo dřív a kantorka odešla. Do velké přestávky zbývalo 10 minut. To bylo celkem 30 minut blahodárného volna. Tři kluci, Karel, Jirka a Robert nelenili a rozehráli jednu z mnoha oblíbených her. Přišli k Haně, podrazili ji židli a ona spadla jako hnilička. Následovala salva smíchu. Dva ji popadli a odvlekli k velkému oknu. Třetí z nich ho otevřel dokořán. Cloumali s ní a vyhrožovali, že ji vyhodí z okna. Chechtali se a trojhlasně volali: „Budeš dělat letadlo.“ Potom s ní smýkli na zem. Znehybnili ji a různě mačkali. Hanka vypověděla: „Řvala jsem. Křičela jsem o pomoc. Zacpávali mi pusu, až jsem se dusila. Trvalo to dlouho, alespoň deset minut.“
Toto násilí není ojedinělé. Podobné „hry“ probíhají každou přestávku, vždycky když je příležitost. Často i venku a někdy „subtilně“ i při vyučování.
Pohled na „legrace“ z perspektivy obětí:
Martina
„To co dělali Haně, dělají skoro každou přestávku. Vyberou si oběť. Je to jedno, zda je to holka nebo kluk. Z kluků je to Jonáš. Vybíjejí si energii, mají rozkoš z toho, jak jsme rozčílený.“
„Tři kluci nás zvedají a mačkají. Bolí to. Úplně mě to vytáčí k nepříčetnosti. Doma mám z toho celý den zkaženou náladu. Asi dvakrát jsme se vzbouřily. Pak to bylo ještě horší. Ti tři šli na jednu holku a byli ještě tvrdší. Nikdo nepomůže. Všichni mají strach. Je to divný.“
„Neznají meze! Mají zapalovače a opalují jimi chloupky u oblečení. Někdy spálí hodně. Nebo škrtají u vlasů a upalují je. Je z toho smrad.“
Darina
„Celý den sedíme a nemůžeme změnit polohu. Ti tři se strašně nudí. Někdy jim rupne v hlavě. Všichni někoho obklopí a začnou ho trápit. Nedávno Haně zalepili pusu izolepou, svázali jí ruce mikinou a tahali jí za vlasy. Dívčích obětí je několik. Z kluků ubližují hlavně Jonášovi. Když je nebaví výklad, házejí po něm šlupky a odpadky. Nebo o přestávkách po něm házejí křídy, ale tvrdý rány.“
Iveta
„Mučení Hany je blbý. Ale nemohu ji pomoci, odnesla bych to. Musím s Karlem vycházet dobře. Já to musím držet v sobě. Bojím se ho, on je schopen něco udělat. Zeptala sem se ho, jestli by někoho zabil. Prý jo.“
Michal Kolář, odborný garant projektu